BLOG PRO RODIČE SPORTUJÍCÍCH DĚTÍ I. -
Spirála (ne)svobody

Často mne kontaktují rodiče sportovců, že jejich dítě trénuje “o stošest”, “skáče” kolem něho celá rodina, ale když přijde na soutěž, není schopno prodat ani polovinu toho, co má natrénováno. Ptají se mě, zda bych jim mohl nějak pomoci. “Ano, můžeme terapeutickým zásahem a následným specifickým tréninkem postupně snižovat stres, který jejich výkon ovlivňuje.” odpovídám. “Ale taky si musíme především uvědomit, že tohle je jen dílčí řešení, protože se jedná o komplexní problém vnitřního nastavení celé rodiny.” Mám tím na mysli tedy především nás rodičů.

Ve svém blogu na 1mss.cz jsem se tomuto rozhodl věnovat sérii na sebe tematicky navazujících článků. Beru si zde za cíl odpovědět v širších souvislostech na otázky, které denně souží mnoho rodičů výkonnostně sportujících dětí a také co nejvíce pomoci s praktickým řešením, jenž pomůže vrátit radost z výkonnostního sportování.

“Proč nehraješ to, na čem jsme se domluvili? Přidej, opři se do toho! Proč neběháš?”

Tyto a podobné věty slýcháváme zpoza hřiště, kde zrovna probíhá soutěžní klání dnes už nezřídka i dětí mladších 8 let. Výsledkem našich intervencí je přenadměrná křečovitá snaha malého človíčka přinášející málokdy toužebný efekt. Většinou končí brekem a hlavou sklopenou k zemi.

Určitě jsme si každý někdy všimli rodičů doslova visících na plotech či nalepených na mantinelech a zarputile povzbuzujících svého potomka k podání vytouženého výkonu.

Ano. Myslíme to dobře. Vždyť přece všichni chceme, aby se naše dítě už od útlého věku naučilo na sobě důsledně pracovat a danou práci taky i úspěšně prodat. A tlak k tomu přece patří, vždyť s námi se taky nikdo nepáral… ospravedlňujeme sami sobě či ostatním naše hecování. Ale stejně někde v hloubi duše cítíme, že by se to dalo dělat i jinak, jen nevíme jak.

radim

Možná by stálo za to podívat se pod pokličku toho, co nás k tomu vlastně vede

“Už je synovi/ dceři 5 let, měl/a by začít s nějakým sportem. Dáme ho/ji do hokeje, tenisu či gymnastiky, ten jsem já dělal/a /to se mi vždycky líbilo/ a navíc spolužák tam taky chodí, nebude tam sám/sama”. Podobnými úvahami začíná první rozhodování ve sportovní kariéře našeho dítěte.

Klub, pro který jsme se rozhodli se zdá být tím pravým. Nastavíme určitou frekvenci tréninku, která se nám zdá být přiměřená našemu životnímu rytmu a možnostem. A jdeme do toho. Naše dítě daný sport očividně začíná bavit, tvoří si kolem sebe komunitu podobně starých dětí věnujících se stejné činnosti. Stejně i my rodiče na sobě začneme pozorovat, jak se začínáme čím dál více stýkat s rodiči ostatních dětí z klubu a naše rozhovory jsou většinou vedeny tematicky k danému sportu. Vše se zdá být naprosto přirozené.

Po roce či dvou z rozhovoru s trenérem vyplyne, že by bylo dobré občas vyjet na nějaký ten turnaj. Dostaneme nepřímo na výběr: pokud to má mít smysl, mělo by se začít soutěžit. Samozřejmě, nám to smysl dává. Pokud má dělat naše dítě sport jen tak pro radost, může si jít ven zaběhat nebo si zahrát se spolužáky fotbal, a my nemusíme investovat spoustu času do taxikaření, vysedávání v promrzlých halách a vydávat peníze za pravidelné tréninky, vybavení a drahé pronájmy sportovišť. Navíc ostatní děti taky na turnaje jezdí a soutěží, naše dítě s nimi musí přece držet krok, jinak by ho vyčlenili… běží nám stejně tak hlavou. A tak nastává druhá fáze našeho rozhodování, ze které vyplynou víkendy, strávené na soutěžích a nemalé navýšení námi vydávaných prostředků v podobě času a energie.

A jdeme dále. Všechno jde tak, jak má. S pravidelnými tréninky se dostavují první úspěchy na soutěžích, první proměněné góly a získané body a s tím i nově vzniká status našeho dítka v komunitě, do které jsme se i my rodiče tak přirozeně začlenili. Ukazuje se, že směr jsme zvolili správně. Trenéři na našem dítěti začnou stavět výkon týmu, našeho potomka staví do první lajny. Začínáme pozorovat, jak i ostatní děti k němu vzhlíží. Pociťujeme, že je nám to příjemné a tento stav se nám líbí. Stáváme se totiž i my automaticky středem pozornosti ostatních rodičů. Chodí si k nám pro rady a chtějí společně trávit čas. Začneme pro danou komunitu stejně jako náš potomek hrát důležitou roli.

A jak měsíce plynou, stejně jako si náš mladý sportovec zvykne na své úspěchy, tak si i my rodiče zvykáme na roli “rodiče úspěšného mladého sportovce.” A zde se nevědomě chytáme do první smyčky: stejně jak našemu dítěti tak i nám začne na dané roli záležet. A to pomalu více, než na samotném sportovním výkonu. Už nám není jedno, jak naše dítě na soutěži dopadne. Body už nejsou jenom body. Neúspěch našeho potomka začne být i našim neúspěchem. Každá jeho prohra znamená neobhájení naší role “rodiče důležitého” a ohrožuje naše postavení v naší společnosti. Čím dál více vnímáme, jak se o nás ostatní rodiče baví, když se našemu dítěti nedaří. Dříve neškodné rodičovské pletichaření a podbízení se trenérovi s cílem získat pro naše dítko více pozornosti nebo lepší tréninkové časy (jehož jsme se samozřejmě také účastnili) se začíná obracet proti nám. Začíná to být opravdu nepříjemné.

A tato spirála se točí dále. Nepřímo je nám trenérem naznačeno, že dovolená v soutěžním období není dobrý nápad. Dítě by mohlo ztratit výkonnost. Co tedy s tím? Po několikavečerním domácím rokování docházíme k rozhodnutí. “Tak nepojedeme. Ostatní rodiče přece také nejezdí. Přece nepřijdeme o místo v první lajně. Navíc děti rostou a je potřeba zvýšit i tréninkové dávky. Měli bychom také.” Ale tady přichází něco, s čím jsme dopředu nepočítali. To totiž neznamená přidat jen objem dalšího investovaného času celé rodiny, znamená to přidat i ekonomicky. “Sice už je to dost na sílu, ale nemůžeme naše dítě přece nechat na holičkách. Vždyť ho to tolik baví a ostatní by mu utekli. Když už jsme se do toho pustili, tak to přece teď nevzdáme!”

A zde se dostáváme k jednomu z hlavních důvodů, který je příčinou “křečovitých” vztahů mladý sportovec – rodič. Je totiž logické, že z výše uvedených důvodů začneme naše dítě nevědomě tlačit směrem k výkonu a výsledkům, místo přirozené radosti ze hry, kterou to původně vše začínalo.

A jak se naše rozpoložení začne projevovat při soutěži? Lehkost a nadhled, s kterými jsme brali soutěžení našeho dítěte na začátku, jako by se vytratily. Cítíme, jak potlačujeme roky nastřádanou frustraci a naštvání za povinné víkendy strávené v promrzlých halách stovky kilometrů od rodinného krbu. Stejně tak cítíme, jak nám při každé neproměněné šanci cukají ramena, chvějí se ruce a soutěžní momenty, které jsme si dříve užívali, se pro nás stávají doslova nočními můrami.

Asi takto nějak velice často vede pomyslná cesta rodičů talentovaných mladých sportovců, protkaná vnitřními rozhovory a emocemi, které zdaleka nejsou dle původních představ. Dostaneme se do spirály, ze které je velmi těžké se vymanit..


Za dobu, kterou se pohybuji v poradenství oblasti mentální přípravy, mne navštěvuje spoustu rodičů, kteří se s podobnými problémy potýkali / potýkají. V příštím pokračování se budu věnovat scénářům, které ve své praxi zažívám a stejně tak praktickými radami, jak můžeme s těmito scénáři nakládat.

 

Radim Valigura

sport veřejnost výchova Publikace / Blog Radima Valigury

Comments are closed.