MENTÁLNÍ ODOLNOST V SOUVISLOSTECH 0. – Předmluva

Když jsem dokončil 4. část z této série vzdělávacích článků s názvem MOvS a napadlo mě zjistit zpětnou vazbu na někoho, kdo má na rozdíl ode mne od tohoto tématu přirozený odstup. Jeden můj kamarád souhlasil, že si všechny 4 díly mého “blogu” přečte a poví mi, co si o tom všem myslí.

Jeho následný komentář zněl asi takto: “Celkem mě to bavilo číst a ač tématu zase až tak nerozumím, dávalo mi to celé smysl. Něco jsem se i dozvěděl. V půlce mě však napadlo – co vlastně těmito publikacemi sleduješ? “

Jeho postřeh dával smysl. Uvědomil jsem si, že jsem začal na webu 1MSS publikovat něco, aniž bych napřed vysvětlil můj záměr. Proto vznikla tato kapitola.

Zde je důvod, proč jsem se rozhodl začít tvořit tento blog:

Velice často za mnou po seminářích a přednáškách mentální přípravy chodí trenéři, sportovci, ale i lidé mimo sport s tím, že v knížkách a jiných vzdělávacích kanálech se jim podrobně dostane popisu, jak věci fungují a kde jejich problém vězí. Když hledají hlouběji, dozví se i rady a tipy, co mají v daných situacích dělat. Rozumí tomu, ale stejně jim to nestačí. Protože když přijde skutečně na věc, neuvědomují si to, a tím pádem nejsou tyto rady schopni aplikovat. Ptají se mě stejně, jako jsem se ptal před lety já: “Jak mohu natrénovat to, abych vše, co vím a co umím, dokázal i použít “tady a teď” v přítomnosti a ne si to uvědomit až následně? Nebaví mě meditovat ani provádět jiné techniky na koncentraci. Jde na tom pracovat i jiným způsobem?”

Jak by řekl můj kamarád Daniel Hejret, uznávaný kondiční trenér, s kterým spolupracuji na přípravě českých reprezentantů: “Cesta na vrchol je dlouhá a trnitá …. a oni mě oslovují, protože znám zkratky.” – odpověděl bych i já v podobném duchu:

Samozřejmě, že jde. Ale musíme na to jít terapeuticky. Meditace, vizualizace, dechová cvičení, autogenní tréninky a všechny další techniky tréninku koncentrace na daný moment jsou pouze základní cestou, jak zvyšovat svoji schopnost žít přítomností a kontrolovat své emoce. Tuto cestu můžete výrazně umocnit tím, že půjdete zkratkou a zaměříte se přímo na čištění vašeho podvědomí. Tam se nachází mocný klíč ke stabilní síle uvědomění, kterou hledáte.” - takto bych jim nejraději naplno odpověděl. A dodal bych: “Dnes už kolem nás existuje spousta prověřených a bezpečných terapeutických metod, stačí si jen vybrat. Potom se teprve dějí trvalé změny. Jen to chce najít odvahu vystoupit z proudu a začít myslet novým způsobem.

To znamená, dovolit si připustit, že stres a jím aktivované podvědomé destruktivní vzorce našeho chování je něco, čeho se nemůžeme jen tak zbavit sami a že k tomu potřebujeme pomoc druhé osoby – terapeuta, který nás tímto procesem provede. Samostudiem se možná naučíme, jak se stresem fungovat, ale neodstraníme tím samotného původce stresu, který je ukryt právě v našem podvědomí.

radim

Výše uvedené řádky tímto shrnu do několika bodů:

  • Mým záměrem je těmito texty postupně nabourávat stále ještě pevně zažité přesvědčení široké sportovní veřejnosti, že mentální odolnost je záležitost pouze naší hlavy a poukazovat na existenci dalších faktorů zásadně ovlivňujících výkon sportovce a projevujících se skrz jeho podvědomí.
  • Stejně tak těmito texty sleduji cíl doplnit klasické a již sportovci a trenéry akceptované metody a techniky mentální přípravy (jako jsou například dechová cvičení, vizualizace, meditace, autosugesce, autogenní trénink a další) o ne příliš známé terapeutické přístupy práce s naším podvědomím, jejichž systémová přítomnost v celostní přípravě sportovců by dle mého názoru do budoucna českému sportu přinesla značný nárůst výrazných osobností.

Chcete také objevit svoji zkratku, která nevede jen přes fyzickou dřinu a odříkání?

 

MENTÁLNÍ ODOLNOST V SOUVISLOSTECH -1.

“Výše uvedený text dokreslím svým životním příběhem, kterým před více jak 12 lety započala má cesta v oblasti aplikované psychologie a procesů zvyšování mentální odolnosti. Následující řádky nemusíte číst, týkají se mé osoby a pro význam této kapitoly nejsou už dále směrodatné.”

Když se mi naskytla v roce 2005 příležitost, doprovázet Martinu Hingisovou po jejím comebacku v Austrálii, bylo mi 25 let. I když jsem měl oficiálně pro média roli sparringpartnera, plnil jsem v podstatě veškerou roli osobního kouče. S tím souviselo mimo každodenní operativy samozřejmě i umět zvládat tlak a zodpovědnost, který tato role obnášela. Mimo klasických úkolů to byla především každodenní energetická podpora Martině v dovednosti, čelit obrovské vlně pozornosti široké veřejnosti, která se vznesla po tom, co jako světová legenda po třech letech ohlásila svůj návrat do světového tenisu.

Tehdy jsem vnímal, že ostatním trenérům, kteří se pohybovali kolem a zastávali stejně jako já roli prvního člověka po boku hráče světové desítky, bylo minimálně 40 a více let. Vykompenzovat tento svůj více jak desetiletý handicap odžitých zkušeností a životní zralosti jsem se snažil všemi možnými meditačními, autogeními a vizualizačními technikami mentálních tréninků, které jsem po večerech nastudoval v chytrých knihách a na internetu.

Ovšem i přes mé veškeré úsilí věnované tímto směrem jsem se neubránil velice častým stavům vyčerpání a klesání na mysli. Všechny techniky mi sice dávaly určitou naději, ale když šlo reálně do tuhého, jejich dodržování mě stálo enormně moc sil, které mi často chyběly. Takto mým samostudiem to šlo až do února 2007, když si má nedostatečně naučená dovednost, vyrovnat se s každodenním vnějším tlakem, vyžádala svou daň na těle. Před semifinále v Tokiu mi při tréninku doslova “povolil” můj už několik měsíců pobolívající tenisový loket. Pamatuji si, jak mi raketa doslova při úderu vypadla z ruky a já neměl v ruce sílu ji znovu uchopit. Asi minutu jsem se snažil si tento stav nepřipustit, ale po chvíli mi nezbylo nic jiného, než jít k síti a říci Martině Sorry, já prostě nemůžu dál hrát.”

Jen si to představte, je vám 26 let, máte pohádkovou příležitost být po boku světové legendy a tělo vám najednou vystaví stopku. Ještě teď si uvědomuji ten svíravý pocit bezmoci. Turnaj v Tokiu naštěstí dopadl dobře, Martina ho po sedmé v kariéře vyhrála. Ovšem to neměnilo nic na tom, že do dalšího turnaje zbývalo 15 dní a já měl před sebou celkem radikální problém.

Po návratu do Evropy jsem si hned udělal klasické kolečko po doktorech. Diagnóza byla jasná. Minimálně měsíc klid od hraní, kortikoidy a jiné “urychlovače” hojení. Jelikož tenis Martiny byl založen na přípravě přes intenzivní hraní, znamenalo to, že pokud jsem nechtěl vypadnout z kola ven, musel jsem na to jinak. Navíc jsem věděl, že tahle diagnóza není má cesta. “Všechno začíná v hlavě” říkal jsem si. A tehdy přišel okamžik, o kterém mohu s odstupem říci, že byl jeden ze zásadních v mém životě. Na doporučení mé známé se mi povedlo domluvit si termín se Svenem Stecherem, mentálním koučem, známým svými netradičními technikami koučinku, vycházejícími z bojových umění.

Naše setkání začalo v kafetérii v Curychu. Během 20 minut jsem Svenovi emotivně popsal všechny moje psychické “trable”, nastřádané za posledních šest týdnů australsko-japonské etapy s Martinou, které z mého pohledu vyvrcholily somatizací mého loktu. Když se zpětně na tu situaci podívám, seděl jsem tam s výrazem oběti okolností, které je odepíráno právo na úspěch.

Sven mě pozorně vyslechl a přikázal mě, abych se zavřel do kabiny s malým kulatým okénkem. Tam jsem ve tmě seděl a zvenku na mě působily v různých tóninách asi 5 minut nesourodé různě silné zvuky strun.

Abych pravdu řekl, byl jsem z toho celý paf. Vůbec jsem nevěděl, co to mělo znamenat, tóny strun mi ještě pořád zněly silně v uších a já byl zmatený. Na moji otázku, k čemu tahle procedůra byla, mi Sven suše odpověděl: “Musel jsem si tě trošku naladit, abys mi to celé podvědomě nesabotoval.” Tehdy jsem vůbec nerozuměl, co tou větou myslel. Dnes už vím, že k tomu, abychom mohli cokoliv na vědomé rovině řešit, musíme i stejným směrem naladit naše podvědomí, aby nám “neházelo klacky pod nohy.”

Proces se Svenem pokračoval dále kombinací rozhovoru a různých nezvyklých fyzických cvičení. Asi po 45 minutách se po jednom cviku najednou stalo něco, co mě totálně dostalo: od nohou mi najednou začal směrem ke hrudi stoupat ohromný tlak tepla, jako by mnou začal prostupovat píst horké hmoty.

Sám od sebe jsem se napřímil, cítil jsem v sobě příval síly a agresivity, který vyústil po chvíli do úlevného pocitu uvolnění a sám od sebe jsem se začal nezvladatelně smát.

Když jsem se po několika minutách uklidnil, Sven se na mě díval se zvláštním uspokojením v očích. “Jak ti je?” ptal se. “Co to proboha bylo? To vůbec nešlo zastavit.” odpovídám mu otázkou a zhluboka vydýchávám předešlý zážitek. “Povedlo se nám odblokovat emoci z tvého podvědomí. Ta ti bránila v tom, aby ses na celou situaci mohl podívat z jiného úhlu.”

Bylo mi jasné, že vše podstatné už se odehrálo. Cestou zpět z Curychu jsem se za volantem usmíval jako měsíček na hnoji, zpíval si a připadal si jako znovuzrozený. Tento prožitek v roce 2007 ve mě vyvolal jednu touhu: pamatuji si, jak jsem odjížděl od Svena a říkal si sám pro sebe “Něco takového bych chtěl v budoucnu dělat!”

Za dva týdny jsem díky úspěšnému akupunkturnímu zásahu pana doktora Heinze Buehlmanna už zase mohl hrát. Ale co bylo nejpodstatnější, měl jsem nejen chuť a sílu hrát, ale hlavně i chuť znovu bojovat a těšit se na nové, stresové momenty, které měly přijít. Když to shrnu z dnešního pohledu:

Přestal jsem být obětí okolností a stal se ofenzivním hráčem, který si tvoří svoji hru.


Poděkování:

Text tohoto blogu by nikdy nevznikl, kdybych ve svém životě nepotkal lidi, kteří mi otevřeli oči a umožnili dosáhnout nového náhledu a pochopení. Kromě mých rodičů bych chtěl tímto poděkovat mému prvnímu mistrovi, paní Melánii Molitor, která mi prostřednictvím tenisu umožnila pochopit slovo “profesionál”, stejně tak bych chtěl poděkovat Svenu Patricku Stecherovi, který mi jako mentor a učitel v oblasti mentální přípravy stál 7 let po boku, paní Romaně Šlezarové a Zuzaně Fečkové Fraňkové, které mě zasvětily do technik aplikované kineziologie a systemických konstelací, což mi ukázalo cestu, jak pracovat s jemnohmotou a skutečně věci měnit. A v neposlední řadě bych chtěl poděkovat mé ženě Mirce a synu Samuelovi, kteří mi jsou inspirací jak “zůstat vzhůru a neusnout”.

S úctou Radim Valigura

vzdělávací blog / poradna sport podnikání veřejnost

Comments are closed.