MENTÁLNÍ ODOLNOST V SOUVISLOSTECH II. – Stres

Mentální odolnost a s jejím nedostatkem spojené výpadky sportovního výkonu je často diskutované téma, jehož hloubka a šíře je srovnatelná s jakoukoliv jinou vědní disciplínou. Vzhledem k této hloubce se téma mentální odolnosti dá v podstatě uchopit odkudkoliv. Cílem tohoto textu není zabíhat do detailů a obhajovat pravdivost níže uvedených informací. Cílem je naopak se držet na povrchu a objasňovat téma v širokém kontextu. Tento článek nepíši z pohledu vědce, který popisuje detaily. Píši ho z pozice praktika, jehož hlavní měřítko je použitelnost těchto informací v praxi.

Ať však na to jdeme z té či oné strany, vždy dojdeme k jednomu jmenovateli, který zásadně a velmi účinně ovlivňuje pravě onu schopnost podat optimální sportovní výkon. A tím je obecně známý pojem – stres.

 Co je to vůbec stres?

O stresu jako takovém je toho popsáno mnoho. Například na Wikipedii můžeme najít definici: “Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům) a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu.” [ Zdroj: Wikipedie]

Stres můžeme chápat mnoha způsoby. Pro začátek si ho rozdělíme na dva typy dle toho, zda jsme si tento stres vybrali, počítáme s ním a máme ho pod kontrolou anebo je to stres námi nechtěný, který pod kontrolou nemáme.

 Stres, který přijímáme, nás vybízí jednat.

Do první kategorie můžeme zařadit stres, jenž v našich očích “pozitivně” ovlivňuje náš život. Tento stres nám pomáhá dosahovat námi stanovené cíle. Představme si například fyzický trénink. Ten znamená pro náš organismus a naše svaly sám o sobě stres. Každým cvičením náš organismus v podstatě stresujeme. Ovšem nám to nevadí, dokonce nám to dělá dobře

radim

Jen si představme, že jdeme do posilovny a dáme si tam do těla. Dva dny nás pak všechno bolí a nám tato bolest v podstatě omezuje život. Ale my jsme za to rádi a bolest si doslova užíváme. Proč tomu tak je? Protože jsme si tento typ stresu sami vědomě zvolili a bereme ho jako přirozenou součást cesty k našemu cíli. Tím cílem je například stát se úspěšným sportovcem nebo mít vypracované tělo. Z dostupných informací a ze zkušeností ostatních víme, co asi naše volba nese za následky a na stres spojený s touto volbou jsme připraveni. Stejně tak se cítíme komfortně, protože máme pocit, že si hranice této zátěže určujeme sami. Můžeme si určit tréninkové dávky a ty můžeme kdykoliv měnit.

Stejně tak to platí i mimo sport. Mnoha lidem dělá dobře, když na sebe při vykonávání činnosti cítí určitý tlak, jenž jim způsobuje stres. Například studenti, ačkoliv by se mohli učit průběžně, se učí na zkoušku na poslední chvíli, až když jim hoří doslova koudel u zadku. Manažeři, kteří si na sebe pletou bič a záměrně si stanovují vysoké cíle, jenž je doslova ženou dopředu. Všechno jsou to formy stresu, které našim rozhodnutím zveme do svého života, protože nás bičují k výkonu. Proč jsme si tuhle cestu vybrali, proč tento tlak k činnosti potřebujeme a zdali jetato cesta pro nás skutečně prospěšná, je už věc další a zabývat se tím je mimo cíl tohoto textu. Zůstaneme u toho, že jsme si to prostě tak vybrali s pocitem, že máme kormidlo našeho života pevně v rukou, určujeme si vlastní tempo. Mým slovníkem to znamená, že aktivně jednáme.

 

Stres, který nepřijímáme, nás nutí reagovat.

Problém ovšem nastane, když se dostaneme do situace, kterou si nepřejeme a kterou nepřijímáme. Například se stane něco, s čím jsme nepočítali a co nám brání jít cestou, kterou jsme si naplánovali. V tu chvíli se stane tato situace pro nás nepřijatelná a my ji začneme vnímat jako nechtěný tlak. A proč tlak? Protože nás situace tlačí někam, kam nechceme. A co začneme dělat? Začneme se situací bojovat a vynucovat si vlastní scénář. Například jedeme na utkání, cesta normálně přes město trvá 20 minut a najednou se objeví nečekaná dopravní zácpa. Po pár minutách stání na místě už je nám jasné, že nepřijedeme na utkání tak, jak jsme si naplánovali – nestihneme si například udělat předzápasové rituály a tím se pořádně rozcvičit. Co se dále stane? Automaticky začneme vytvářet nechtěné scénáře typu, o co se tím vlastně ochudíme a co to může způsobit. Naše mysl začne tyto scénáře konstruovat do čím dál představitelnější podoby – když nebudu poradně rozcvičený, nemohu podat výkon, navíc se můžu zranit. Takto vznikají mentální omezení, v praxi známé pod pojmem negativní myšlení.

 Jaká je praktická logika dopadu pro naše výsledky?

Výše popsaným naším odporem k dané situaci obrátíme tuto situaci proti sobě a tím na sebe tedy vytvoříme logicky tlak. S nechtěnou situací vznikne i nechtěný stres, jenž nás z původní role útočníkaaktivně jednajícího a určujícího si svůj scénář dne, najednou postaví do role obránce, jenž musí na útoky soupeře reagovat. A kdo je soupeř? Přece situace sama. Jen si zkuste představit fotbalistu nebo hokejistu, jenž za důležitého stavu nepromění vyloženou šanci – nevyplní se mu jeho chtěný scénář. Nebo tenistu, který ve finále při mečbolu pokazí jednoduchý úder, který v jeho každodenním scénáři hraje bez chyby. Je logické, že pro ně v tu chvíli vznikne nepřijatelná situace, která způsobí nával emocí vzteku a výčitek, odpor a tím i nechtěný stres. V tu chvíli se začne dít v našem organismu nespočet chemických pochodů a to nemluvím o tom, co se nám v tu chvíli honí hlavou. Ať tak či onak všechny reakce mají za důsledek jedno – na určitou dobu odvedení naší pozornosti od hry samotné, tedy ztrátu koncentrace na výkon a tím i pokles výkonu. To znamená, že po této situaci je hráč na určitou dobu “nepoužitelný”, protože potřebuje čas získat znovu nad svými emocemi mentální kontrolu. To znamená se s nově vzniklým scénářem smířit a získat opět nadhled. Ale co zápas? Ten neproměněnou penaltou nebo mečbolem přece nekončí? Hráč musí pokračovat ve výkonu okamžitě, ne se zabývat tím, co bylo. A toto je právě onen z mnoha stran diskutovaný klíčový aspekt, jenž dělá rozdíl ve výkonnosti vyrovnaných sportovců. Dalo by se to shrnout takto: Čím kratší čas na kontrolu emocí sportovec potřebuje, tím vyšší je jeho mentální odolnost, tedy schopnost zvládat tlak a přizpůsobovat se nečekaným situacím.

Ve všech chytrých knihách, nejen o sportovní psychologii, se dočítáme, jak je důležité neřešit to, co nemůžeme ovlivnit. Vysvětlují, jak máme pustit z hlavy neproměněnou šanci, prohraný míč, game set či prohraný zápas. Jak každé utkání je jiné a že předešlý neúspěch máme zapomenout. Tohle jsou nejčastější rady a komentáře trenérů, mentálních koučů a sportovních psychologů. Ano, tohle všechno by bylo super. Ale ti, co tohle tvrdí, opomíjejí (nebo si neuvědomují) jeden fakt: že v klidu v křesle v tichém pokoji, se srdečním tepem 60 za minutu, kdy náš organismus nezažívá reálnou situaci, nevyskytuje se stres a náš mozek má proto i dostatek energie plnit svoje funkce, to všechno dává smysl. Jsme si krásně schopni uvědomovat, že vztekem na dopravní kolaps, lamentováním nad neproměněnou penaltou a černými myšlenkami na nedostatečné rozcvičení se pouze vysilujeme a nemá to smysl.


 Ovšem tam venku je to jiné..! A proč? Protože teprve až reálnou situací “tady a teď” se probouzí náš skrytý  soupeř – naše podvědomí.

vzdělávací blog / poradna sport podnikání veřejnost

Comments are closed.