MENTÁLNÍ ODOLNOST V SOUVISLOSTECH III. – Vědomě jednat

Mám natrénováno, je to dobré, musí to jít. Uklidni se, to zvládneš.” Tento nebo jemu podobný vnitřní dialog se nám většinou honí hlavou, když netrpělivě čekáme na pokyn rozhodčího, hvizd píšťalky, podání soupeře či jiné zahájení soutěžního klání, jehož jsme právě přímo účastni. Ať se sebevíce uklidňujeme, včerejší odstup a nadhled je pryč. Moc dobře máme před očima náš už ohraný předzápasový rozhovor s trenérem: “Když budeš hrát opatrně a defenzívně, ničím si nepomůžeš a stejně nakonec prohraješ. Hrej stejně jako v tréninku, tam se také nebojíš. makej a nech tam kus sebe,” opakují se pořád dokola ty stejné věty. Ale jak to mám sakra udělat, když zápas ještě nezačal a já už se teď cítím, jako bych už dnes v nohách jeden zápas měl. Jeli jsme přes půl světa a dnešek rozhodne, jestli zase pojedeme s prázdnou domů a já budu zase okolí vysvětlovat svoji neschopnost. Tak strašně moc bych chtěl vyhrát. Ta zodpovědnost je tak svazující. Často mě napadá, jestli by nebylo lepší všeho nechat a najít si nějaké “normální” zaměstnání..? Nervozitou se mi chvěje cele tělo.

Už aby to bylo za mnou.” Tak bychom pojmenovali naše pocity, kdybychom měli upřímně odpovědět, jak se TEĎ zrovna cítíme. “Ale to bychom nemohli dělat nic, kde se soutěží. Nic bychom nedokázali. Tlak přece patří k životu.” Ospravedlnili bychom si hned záhy předešlý řádek textu, proč vůbec dobrovolně podstupujeme něco, co nám prokazatelně nedělá dobře. “Tak kde je tedy pravda? Je tlak a z něj plynoucí stres prospěšný našemu životu?” Možná by stálo za to, tuto otázku položit z druhé strany:

“Proč vnímáme určité situace jako tlak? Proč někdo dokáže ve stejné situaci být uvolněný a jiný je naprosto ztuhlý stresem?”

Odpověď je velice jednoduchá a přesto ohromně složitá. Protože každý z nás máme k dané situaci jiný vztah našeho podvědomí a s tím i spojenou míru stresu, kterou daná situace u nás přes naše podvědomí aktivuje.

radim

Jaký je rozdíl mezi “vědomě jednat” a “podvědomě reagovat?”

Na téma vědomí a podvědomí existuje dnes spousta odborné literatury. Pojem vědomě jednat jsme určitě slyšeli mnohokrát. Věřím, že všichni alespoň okrajově chápeme význam tohoto spojení, nicméně pokusím se to vysvětlit ještě jednou svými slovy.

V odborné literatuře se uvádí, že vědomí člověka sahá maximálně do 5-10 % kapacity našeho mozku. V dnešní době automatizace, počítačů, googlů a sociálních sítí, kdy člověk nemusí vydávat energii na získávání a vyhodnocování informací, se tento poměr výrazně zmenšuje. Nedávno jsem někde četl prohlášení uznávaného klinického psychologa, že většina z nás využívá mozek vědomě na méně než 2 %. Co to prakticky znamená? Věřili byste například tomu, že náš mozek jako takový si od našeho narození pamatuje všechno, co jsme zažili? Vše, co za svůj život zažil, je v něm uloženo v podobě vzpomínek a obrazů. A proč si to nevybavujeme? Protože právě jen do oněch 5-10 % obsahu našich záznamů máme přístup a s tímto objemem dat a informací můžeme vědomě pracovat. Zbytek je uložen právě v našem podvědomí, ke kterému za „normálních“ podmínek přístup nemáme. Když tato fakta převedu na praktický význam pro náš život a pro jednoduchost zůstanu u oněch 10 % (a to velmi přeháním), tak by to znamenalo, že v průměru jen jedna desetina toho, co každodenně děláme, děláme vědomě a tedy jsme schopni kontrolovat.

 

 

Znamená to, že jen maximálně v 10 procentech si plně uvědomujeme a dohodnocujeme následky našeho jednání. Ve zbylých 90 % času pouze podvědomě reagujeme na to, co přichází. Poznámka: Kdo viděl film s Bradleyem Cooperem a Robertem De Nirem – Limitless, dokáže si s trochou nadsázky udělat představu, jak by to asi v reálu vypadalo, kdybychom využívali výrazně navýšenou část potenciálu našeho vědomí.

Pojem „vědomě jednat“ podrobněji

Kdo hraje šachy, dokáže si představit, v čem spočívá princip této hry. Položím otázku: „Kolik tahů dopředu šachisté plánují svoje tahy? Dva, tři, čtyři, pět nebo více? Ale co to znamená plánovat v šachu?“ To neznamená zabývat se pouze sebou samým, ale do svého plánu zahrnout i možné tahy soupeře. Na každý tah už musíme předpokládat i soupeřův protitah. Výsledkem je, že očekávám konkrétní odpověď soupeře na mnou vytvořenou situaci a všechny možné varianty jeho tahu jsou pro mě tímto přijatelné. Tím pádem mě soupeřovy tahy nemohou překvapit. Tedy se jich ani nebojím a nevadí mi. Z toho důvodu mi také nemá co způsobit stres.

Pokud se mi daří mít hru takto pod kontrolou, dalo by se říci, že diktuji tempo hry dle svého uvážení neboli vědomě jednám. Pokud navíc zahajuji hru bílými a mám právo prvního tahu – já jednám a černý reaguje. V průběhu hry, čím více se hra chýlí ke svému vyústění, tím méně času na moje tahy mám, tím mám i méně prostoru k rozhodování. Tím se také i logicky zvětšuje šance, že mě něco může překvapit, protože situaci nezvládnu komplexně dohodnotit. A protože jsem si vědom postupné ztráty vědomé kontroly, ať chci či nechci, začne se vyskytovat podvědomý stres. Ke konci je hra už tak rychlá, že moje vědomá akce jde úplně stranou a veškerou akci převezmou automatizmy mého podvědomí.

Stejně tak to funguje u vrcholového sportu. Čím rychlejší je hra, tím méně času a prostoru mají sportovci na vědomý přístup k herním situacím. Obzváště to platí ve fázích hry jako je prodloužení nebo tiebreak. Jen oproti šachistům nevydávají energii pouze na přemýšlení a pohyb rukou k přepnutí časovače, nýbrž převážnou většinu energie spotřebuje jejich tělo na fyzický výkon. Z tohoto pohledu je téměř nemožné, aby přemýšleli jako šachisté 5 pohybů soupeře dopředu. Ovšem to ani není potřeba. Představte si, jak jen nepatrně zvýšená schopnost hráče předvídat soupeřovu kličku, vystihnout stranu útoku, nebo zachytit přihrávku tím, že si všímá věcí, které ostatní nevidí a schopnost vyhodnotit situaci tak, že uvažuje o krok dopředu, je v dnešní době právě onen rozdíl, jenž dělá z kvalitního hráče toho excelentního.

Tajemný výraz „Flow“

Všichni, kdo alespoň trochu sledují sport, si jistě často všimli okamžiků hry, kdy jeden tým se najednou dostane „na vlnu“ a začne viditelně přehrávat soupeře. Hráči daného týmu jsou najednou všude o krok dříve, jakoby o sobě najednou věděli, aniž by se na sebe dívali, z přihrávek čiší maximální cit a ideální načasování. Prostě na co hráči sáhnou, to jim i vychází. Tyto momenty často končí gólem nebo minimálně extrémním výdajem sil soupeřů. Klasický divák to nazývá sehraností a daná hra se mu líbí, protože pro něj obsahuje velkou míru atraktivity. Je to pochopitelné, protože se zrovna dívá na něco, co souvisí se zákonem zachování energie a čemu odborníci říkají „Flow“.

Tento skoro tajemný jev není s trochou nadsázky nic jiného, než když naše vědomí a podvědomí spojí své síly a zaměří náš výdej energie stejným směrem. Abychom mohli přidat další část skládačky, musíme sice hlouběji, ale stále v praktické rovině pochopit, jakou úlohu ve sportovním výkonu hraje náš mozek a jak ho ovlivňuje stres. Tomuto tématu se budu věnovat v další kapitole.

 

vzdělávací blog / poradna sport veřejnost

Comments are closed.