Sportovec i byznysmen by měli trénovat svého ducha stejně intenzívně, jako trénují své tělo nebo manažerské dovednosti

Co tím mám na mysli? Patří vůbec do vrcholového sportu a byznysu duchovní rozvoj a práce s energií? Já říkám ano! A to daleko více, než si myslíte. Akorát je třeba přestat se už konečně bát.

Není energie jako energie

Slovo energie už v naší společnosti dávno není tabu pojmem nacházejícím se pouze v ezoterických textech mimo naši každodennost. Ač tak či onak, stále se jedná o něco těžce uchopitelného a to především pro člověka denně naplno fungujícího ve světě maximálních výkonů, výsledků a čísel. Přitom právě zde hraje naše schopnost hospodařit s vlastní energií klíčovou roli – ať už naše zacházení s její fyziologickou formou, k jejímuž vědomému ovlivňování máme už dnes dostatek informací: už například všichni víme, že její hladinu ovlivníme kvalitním složením stravy, pohybem, dostatečným spánkem a odpočinkem, ale hlavně naše zacházení s její volnou formou, o které už toho tolik nevíme.

Co je to volná energie?

Volná forma energie je všude kolem nás. Hladina této formy energie v našem organismu přímo ovlivňuje naše volní schopnosti – například míru odolnosti vůči stresu a vůbec naši celkovou sílu kráčet si svou vlastní cestou.

A taky symbolizuje právě onen jemnohmotný svět spojený s východními filozofiemi a jejich atributy, jako jsou pojmy typu energetické body, dráhy a čakry, o něž se opírají typy východních medicín a které jsou námi v našich myslích často zařazeny do nepraktických přihrádek ezoteriky a duchovna.

Energie a výkon

Ačkoliv si už pomalu většina z nás tyto pojmy do svého života připouští a dává jim čím dál větší váhu, stále se pro nás jedná o nehmatatelnou oblast bez materiálních důkazů. Tedy o oblast s velice jemnými projevy, na jejíž vnímání potřebujeme mít dostatečně vyladěny naše smysly. Musíme se nacházet ve stavu, kdy nasloucháme našemu nitru a jsme naladěni na  aktuální momentum okamžiku.

A zde se objevuje hlavní konflikt, protože naše výše popsané rozpoložení nekoresponduje s každodenním nastavením ve světe výsledkově orientovaného sportu a byznysu. Ten vyžaduje naši “hroší kůži”. Tam je naopak jemné nastavení všech zúčastněných překážkou. Každý sportovec nebo vrcholový manažer ví, jak by byl vnímán svými kolegy a nadřízenými, kdyby omluvil nedostatečný výsledek například větou: “Vycítil jsem, že to není tak správně nebo necítil jsem se u toho dobře.” Výkonový svět by ho okamžitě doslova sežral. Sem prostě ventilovat vlastní pocity nepatří. Motto je obrnit se, znecitlivět a nedat na sobě nic znát.

Stačí, když si například zajdeme do šatny profi hráčů bezprostředně před soutěží, nebo na obchodní jednání, kde se vyjednává cena. Okamžitě doslova na kůži ucítíme, jakou může mít energie “hutnou” podobu. Můžeme ji doslova krájet.

radim

Proč lidé fungující ve výsledkově orientovaném prostředí mají s duchovnem problém?

Pro odpověď musíme zajít do širších souvislostí. A zase jde o energii. Podávat výkon, realizovat neboli zhmotňovat něco ve výsledky – tedy vytvářet hmotu, je pravým opakem abstraktna – tedy vnímat jemné vibrace jemnohmotných informací kolem nás a tyto informace racionálně vyhodnocovat. Představte si to, jako by náš mozek byl rádio, jehož frekvenci dynamicky měníme. Na rádiu nám stačí otočit konkrétním knoflíkem, abychom chytili vyšší vlny. Ovšem nám tento manuální knoflík chybí. Rozhraní našeho vědomí odpovídající naší volné energií odpovídá také naší schopnosti přeskakovat z nižší frekvence na vyšší a umět zachytit jak hrubohmotné informace – fakta, argumenty a čísla, tak i jemnohmotné informace – například zda je zrovna vhodný timing tyto fakta použít.

Uvedu příklad:

Každý dobře známe, jak nás stojí sílu, když máme aktuálně před sebou “konkrétní” úkoly k realizaci a někdo s námi chce vést ve stejnou dobu “abstraktní” debatu. Například o tom, co bychom chtěli dělat za rok, co bychom chtěli v životě dosáhnout nebo jaké jsou naše hodnoty. Za jak dlouho kolegu pošleme k šípku s tím, že na to nemáme teď náladu?

Prostě a jasně přeskakovat pozorností mezi oběma světy a udržet široké rozhraní našeho vnímání stojí energii. Proto je pro nás taky velmi náročné udržet si s tímto nemateriálním – jemnohmotným světem kontakt a přitom podávat výkony v každodenním materiálním – hrubohmotném světě. Věty sportovců nebo manažerů typu: “Potřebuji trénovat, pracovat prostě makat, ne chodit objímat stromy.” jsou tomu úsměvným příkladem.

Ale o objímání stromů tady opravdu nejde. Jde tady o základní pochopení, že rozdělit tyto dva světy a omezit se pouze na ten materiální, je stejné, jako koukat pouze do země a nevnímat oblohu. A pokud něco má pevné skupenství – hmotu, materii, tak někde musí být i kapalné a plynné – jemnohmota. Nepřipustit si toto je stejné, jako kdybychom popírali, že z páry se dá udělat led. Konec konců už je i dostatek důkazů, informací a literatury o fungování našeho mozku, jak naše levá hemisféra se stará o naše fungování hrubohmotném světě výkonu a realizace, kdežto ta pravá nám zase umožňuje vnímat momentum okamžiku a číst mezi řádky. A taky se dozvídáme, že doba levé hemisféry pomalu ale jistě odeznívá.

 

 

 

Stejně tam jednou nakouknout musíme

Je jen otázkou, kdy. Naši výzvou je, že jako lidé jsme tvorové bojácní, a čemu nerozumíme, z toho máme strach. Z nedostatku oné volné energie a tím i nedostatku nutkání posouvat věci vpřed, do zmiňovaných přihrádek neznámého a nejistého bohužel saháme teprve až v případech, kdy se nacházíme ve slepých uličkách, z kterých naše racionální myšlení nezná cestu ven. I nevěřící a zatvrzele pozemsky fungující člověk se občas obrací symbolicky nahoru “k bohu”, když se mu nedaří, nevidí řešení a už prostě neví, kudy kam.

A tehdy to začne. Člověk je vzniklou situací doslova donucen zvýšit úroveň vědomí a začít hledat odpovědi v širších souvislostech. Jinými slovy sebrat veškerou odvahu, vyjít z komfortní zóny a hledat řešení na svoje problémy v širším kontextu vytrženém z každodennosti.

Takto to příroda zařídila. Aby člověk nezůstal stát na místě a neustále se rozvíjel. A dává to přece logiku: Když se člověku daří, zažívá sice krásné pocity, ale zároveň je to jeho nejhloupější období z pohledu jeho evoluce. Proč? Protože může zůstat ve své ulitě poznaného a nemá důvod nic měnit. A bez dělání změn se člověk nevyvíjí. Proto jakmile se dařit přestane, jeho pozornost motivovaná emocemi nespokojenosti se postupně zaměří pouze na hledání nových cest nápravy a řešení. Výsledkem jsou změny. Výsledkem jsou nové znalosti, vhledy a uvědomění. Jak se říká: “zdravý má spoustu přání, ale nemocný jen jedno jediné.”

Ovšem naše cesta vpřed netrvá zase tak dlouho. Pro velkou většinu z nás je přirozené, že jakmile se nám uleví a naše činnost v každodenní realitě opět začne být dle našich představ (například získáme novou práci, začneme nový vztah nebo prostě jen se dostaví požadované výsledky), toto opojení nás tak strhne, že naše potřeba dělat změny utichne. Sestoupíme znovu dolů do každodenní realizace a na vznosnou práci s jemnohmotou nám už opět nezbývá čas. Každodenní výkony odevzdávané systému zahltí naši mysl a my se staneme opět myší šlapající v kole. Tímto nevědomým a svou povahou defenzivním životním postojem se stavíme do pasivní role někoho, kdo na životní situace pouze reaguje, místo aby jim předcházel a tím si je i tvořil. Jako když student, který ví, že ho čeká zkouška za měsíc, ale stejně se bude učit až poslední dny. Jako když kuřák přestane kouřit, až když mu najdou na plicích nález. Prostě našim motivátorem ke změně je strach a pud sebezáchovy, místo používání toho, co nás odlišuje od zvířat – šedé kůry mozkové a tím selského rozumu.

A důvod této defenzívy? Opět nízká úroveň naší volné energie, která nás z pocitů odvahy a touhy poznávat přesune do nízkovibračních pocitů lhostejnosti se záměrem nic neměnit.

Jako příklad ze sportovní praxe uvedu fakt, že často za mnou chodí trenéři z různých kolektivních sportů s otázkou, proč jejich svěřenci začnou předvádět svůj natrénovaný výkon a naplno “makat” teprve, až když prohrávají. Proč se v zápasech schovávají za druhé a nechtějí převzít zodpovědnost? Že dříve to tak nebývalo.

Ano, nebývalo. Dříve bylo v českém sportu daleko více individualit – lídrů s vyšší energetickou hladinou volné energie, kteří se i přes hrozby dělání chyb nebáli situaci vzít na sebe. Dříve, bez chytrých telefonů, počítačů, navigací a podobně, byl nárok na nás a naše používání selského rozumu, a tím i trénování rozhraní našeho mozku, daleko vyšší.

Co tedy s tím?

V prvé řadě nám všechno zde napsané musí dávat smysl. Teprve potom jsme v sobě schopni najít sílu si připustit existenci dalšího směru osobního vývoje a zdroje naší síly. Pak možná získáme i odvahu na to vyjít z řady a neomezovat se pouze na fyzické jen proto, že budeme vypadat divně u našich kolegů a nebo protože to naši rodiče tak dělali. Potřebujeme čím dál více trénovat a zvyšovat šíři rozhraní našeho vnímání. A tím tedy i schopnosti rozeznat, jak a kdy můžeme přepínat našim pomyslným knoflíkem bez zbytečného výdeje sil.

Cesta vede i přes sport

Způsobů jak na to, je všude kolem nás nespočet. Každý, kdo se odváží jít cestou jemhohmotného neznáma, přijdou mu do cesty i metody a způsoby, které mu budou dávkovat jeho vlastní postup. A určitě nepůjde o meditace nebo objímání stromů.

Jedna z cest, jak se materiálně přemýšlející lidé mohou “neezoterickým” a navíc i příjemným způsobem přiblížit k jemnohmotě, vede i přes sport. Ovšem ne přes samotné sportování, ale přes “nádstavbové” hlubší vzdělání vztahující se k jeho dynamické složce.

Jak jinak můžete energii poznat a pochopit přirozeněji a “pozemštěji”, než ji doslova fyzicky prožít v podobě ideálně načasovaného pohybu, úderu, přihrávky a pod. Jenže fígl je v tom, že musíte vědět, kam se dívat.

I když v této oblasti zaznamenávám posun, stále velká většina sportovců zaměřuje svoji pozornost opačným směrem – a to čistě na fyzický projev tréninku. Ale fyzická připravenost související právě s onou první formou energie – dostávající se nám fyziologickými procesy, je základní předpoklad a v podstatě i samozřejmost. Ty klíčové rozdíly ve výsledcích sportovců má na starosti jiná dovednost – umění zacházet s energií v její volné formě z toho například plynoucí schopnosti povznést se nad důležitost klíčových momentů hry. Úspěšní sportovci ani mistři bojových umění nepotřebují vysvětlovat, proč jim údery fungují, proč je málokdo dokáže odlepit od země, proč jsou jednoduše účinnější než druzí, aniž by druhé fyzicky převyšovali. Oni prostě ovládají dovednosti, jak pracovat s energií nejen svojí, ale i těch druhých.

sport podnikání veřejnost Publikace / Blog Radima Valigury

Comments are closed.